Neřekl bych, že jsem úplně staromódní, ale jako člověk, který se snaží dbát na etiketu a dobré způsoby často tápu nad tím, jak ženu oslovit. Co když ji oslovím "paní", a ona, snažíc se zrovna ulovit potenciálního partnera, bude naštvaná, protože jsem jí zhatil plány? No, to je spíše žert než něco, co by odpovídalo skutečnosti, protože manželství je svým způsobem mrtvá instituce, a na stav lidí, natož tak dodržování titulů, se dnes moc nehledí.
To je jedním z úskalí etikety - v rámci politické korektnosti či jakéhosi vynucovaného respektu nebo pohodlnosti upouštíme od zažitých věcí, které vždy skvěle fungovaly, a pak vládne chaos, a my nevíme, co si počít, protože etiketa je tady od toho, aby nám radila, jak se za jakých okolností chovat. Zvláště pak v případě žen, kdy etiketa říká, že by je muž měl chránit, chovat se galantně, pouštět je do dveří, nabízet rámě, a jednat s nimi jako s křehkými bytostmi. Dnes máme však emancipaci, takže muž neví, co si smí dovolit, a žena ho pak považuje za nevychovaného, a naopak - žena by chtěla gentlemana, ale nevyvolává v něm nutkání se tak chovat, když je sama mužnější než on.
Dříve se lidé běžně představovali jako "pan doktor Novák" nebo "slečna Nováková", a hned tedy bylo jasné, kdo je kdo, a jak má být oslovován. Také je dodnes zvykem oslovovat "slečno" prodavačky, servírky a podobně, protože před sto lety a za první republiky bylo běžné, že mladé ženy pracovaly jen předtím, než se vdaly, byly tedy vždycky slečnami.
Bylo to jasné. Pan a paní Novákovi měli dceru, slečnu Novákovou. Kdyby měli ještě mladší dceru, lidé by ji ve společnosti neoslovovali slečno Nováková, jako její starší sestru, ale slečno Marie. Až by se slečna Nováková vdala, třeba za pana Hofmanna, stala by se jeho paní, tedy paní Hofmannovou. Dnes si ale dcery paní XY usmyslely, že od určitého věku budou paní stejně jako jejich matky, což je pro mě celkem nepochopitelné a matoucí, protože nevím, jak koho oslovit. Slečna AB si vezme pana XY a stane se paní XY. Když se slečna AB najednou rozhodne říkat si paní AB, mohla by si rovnou začít říkat kněžna AB, velkovévodkyně nebo abatyše, protože jak k tomu titulu najednou přijde? Paní přece není něco, čeho dosáhnete věkem, ale tím, že se provdáte, že vstoupíte do manželství.
Možná je to opakováním podle německých feministek. Jenže německé Fräulein (slečna) je zdrobnělinou Frau (žena, paní), znamená tedy doslova ženuška, a evokuje tedy to, že neprovdaná žena je společensky méně významná než ta vdaná, a že není plnohodnotnou osobou, dokud se nevdá. Navíc jde v němčině o podstatné jméno středního rodu, čímž prý evokuje to, že žena je věcí a majetkem muže. V roce 1972 dokonce německé Spolkové ministerstvo vnitra nařídilo, aby se titulu "ženuška" kritizovaného feministkami přestalo v úředním styku používat, což je v německy mluvících zemích pochopitelné.
Ale to přece v češtině nemáme. Slečna je prý původním významem neprovdaná dcera šlechtice, později se toto oslovení rozšířilo i mezi měšťany. V Berlíně nebo ve Vídni byste dnes asi s oslovením Fräulein u mladých žen narazili, ale třeba v Bavorsku nebo v Dolním Rakousku to nijak neobvyklé není. Navíc v Rakousku, kde oficiálně nenávidí Habsburky a šlechtu vůbec, hraběnku stejně každý oslovuje paní hraběnko, kor když dotyčná žije na venkově a na rodovém sídle, protože to tak velí konvence. A Rakušané milují tituly, ať už dědičné či akademické, a dodnes mají třeba "dvorní rady".
Ladislav Špaček, český guru etikety, říká: "Oslovení "slečno" si necháme jen pro velmi mladé dívky nebo servírku, která nás obsluhuje. Všechny ostatní ženy, jakmile jim je kolem dvaceti, oslovujeme "paní"." Ještě více mě udivuje jeho tvrzení, že "když spojujeme oslovení s titulem, vždycky říkáme "paní", tedy i mladé ženě, u které by nás to svádělo říct "slečno", musíme říct "paní doktorko", "paní magistro"."
Před sexuálně-feministickou revolucí bylo oslovení "slečno doktorko" naprosto běžné, jak dokazuje třeba Dürenmattova komedie Fyzikové z roku 1962, ve které vystupuje postava slečny doktorky Mathilde von Zahnd, anebo moje oblíbená příručka etikety Společenský rádce pro všechny životní situace. Je sice z roku 1932 ale také je jedinou knihou o etiketě (z dob, kdy se na společenské způsoby a etiketu opravdu dbalo), kde jsem společenské pravidlo oslovení nevdaných žen s titulem našel. Zmiňuje stále přetrvávající zvyk říkat manželce doktora "paní doktorová", ale pak jen kritizuje oslovování doktorek mužskou formou akademického titulu: "skutečná promovaná doktorka se pak oslovuje paní nebo slečna doktorka, není správné říkat paní nebo slečna doktor, neboť nelze šmahem zaměňovat pohlaví a z doktorky obratem ruky udělat doktora." A paní není akademickým titulem. Jinde jsem o tom zmínku nenašel - svobodnou ženu by totiž nenapadlo říkat si "paní", to byl titul její matky.
Neexistovaly paní učitelky - učitelky obvykle vdané nebyly, a třeba v Německé říši až do roku 1919 dokonce existoval zákon zakazující učitelkám manželský stav. Uzavírání sňatků měli učitelé a učitelky omezené i u nás za Rakouska-Uherska; v Moravském markrabství potřebovali svolení patřičného úřadu až do roku 1905, kdy byly zakázány úplně, v Českém království je měli zakázané po celou dobu trvání říše.
Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky k titulu slečna/paní říká toto:
"Užívání titulů slečna a paní se v češtině neřídí žádnými přísnými jazykovými pravidly, spíše společenskými zvyklostmi. Ty se s vývojem společnosti – od generace ke generaci – poněkud proměňují, a to tak, že titul slečna stále více ustupuje všeobecnému oslovení paní... Pro roli ženy v dnešní společnosti není podstatné, je-li (byla-li) vdaná, nebo ne, a spolu s tím přestává být důležité rozlišování jejího stavu při oslovování (ostatně u mužů takové rozlišování taky nemáme). Rozhodně tedy neuděláme chybu, oslovíme-li ženu vážená paní v případě, kdy si stavem nejsme jisti. Toto oslovení je dnes chápáno jako neutrální."
To mě na tom však zaráží. Emancipovaná žena chce neutrální oslovení, ale namísto svobodné slečny, kterou je, si přivlastňuje titul vdané ženy. He?
Chápu, že někomu může připadat podivné rozlišovat u žen oslovení podle toho, zda se vdaly nebo ne, ale je to společenskou zvyklostí, tak jako vykání, způsob držení příboru nebo to, že se chodí vpravo, které nikdo nenapadá, a oslovením slečna přece nikomu neubližujeme. Nebo opravdu existují živí lidé, ne aktivistky ani hrdinky z amerických filmů, živé ženy, které oslovení slečna uráží či ponižuje? Pokud vím, nikdo neodsuzuje ženy žijící s partnerem bez toho, aby byly oddáni, a jejich dětem neříkáme parchanti. Na staré a nevdané slečny nepohlížíme jako na ty, které "to nezvládly", a jsou odsouzeny k tomu, být staropanenskými tetami, kterým se neteř snaží vetřít do přízně, aby jí odkázaly majetek, ale jsou přece naprosto plnohodnotnými členy společnostmi, a představa, že by je kvůli tomu někdo znevýhodňoval či odsuzoval, je naprosto směšná.
Nevím, jak to shrnout, - ať si každá žena vybere, jak chce být oslovována a já to respektuji, ale ta volnost výběru je pak ve společenském styku matoucí. Berte můj článek jako takové shrnutí faktů a různých historických zajímavostí. A nemyslete si, že jsem šovinista nebo tvrdošíjný zastánce starých pořádků, ale když se tak nad tím zamýšlím, žena je slečnou, a po uzavření manželství se stává paní, nedává tedy smysl, aby si začala "paní"říkat jen tak, když se jí zamane. Toť vše.
A jak jste na tom vy, milé ženy? Uráží či ponižuje vás, když vám někdo ve třiceti řekne "slečno", protože na vaší ruce nevidí snubní prsten? Nebo naopak chcete, aby vás lidé oslovovali "slečno", protože tím chcete dát najevo, že jste volná, a oslovení "paní" vám vadí? Jak to vidíte vy?
A jak jste na tom vy, milé ženy? Uráží či ponižuje vás, když vám někdo ve třiceti řekne "slečno", protože na vaší ruce nevidí snubní prsten? Nebo naopak chcete, aby vás lidé oslovovali "slečno", protože tím chcete dát najevo, že jste volná, a oslovení "paní" vám vadí? Jak to vidíte vy?