Poslední asi rok se mně při zaslechnutí slova "gentleman" chce skoro zvracet. Mám dojem, že novou definicí tohoto slova, kterou se nám média snaží vštípit, se gentleman řadí po bok hipsterů, metrosexuálů a dalších módních vln. Zjevně stačí koupit si oblek na míru, rámové boty, nosit barevné ponožky a vázací motýlky, holit se "bagrem" nebo se dát holit břitvou potetovanými pseudohipstery v košili s ohrnutými rukávy s kšandami... et voilá! Je z vás gentleman!
Potkávám je na večírcích. Jsou mladí, elegantně oblečení, ale když promluví, je to jako když se nadzvedne víko od kanálu. Mluví jen o sobě, o tom, kterou holku kdy ošukali (a barvitě vám to celé vylíčí), o tom co dělají a o svých zážitcích, když sedíte v baru, svedou hovor na svůj oblíbený druh alkoholu a vykládají vám eposy o té malé palírně někde v Mexiku, kde se ta tequilla vyrábí. Rádi se poslouchají a dávají najevo svoje znalosti a „všeobecný“ rozhled, ale nemají ani špetku vychování. Ve tři ráno je pak třeba potkáte za rohem od baru močit na cizí auto uprostřed rušné ulice.
Popřípadě mě na blogu poučují o tom, že bych měl doma mít ke každému odstínu hnědých bot i odpovídající pásek v úplně stejném tónu, stejně jako rukavice, protože to tak někde psali. Nedávno mě zase kdosi tvrdil, že pro gentlemana je nepřijatelné nosit k džínům a blazeru tenisky. Uf. Když už jsme u toho, gentlemani kdysi nosili k dennímu obleku (či k žaketu) šedé či krémové rukavice či rukavice z přírodní jelenice (semiše). Černé nosili na pohřby, v době smutku nebo je nosilo služebnictvo a hnědé pouze ve volném čase k hnědým botám. A co si myslíte, že pánové nosívali ke sportovním (= volnočasovým) oblekům? Když ne hnědé polobotky, tak i tenisky.
Myslím, že toto dobře vystihuje Pavel Králíček, který se na svém blogu Pravý gentleman až příliš zabývá právě tím, jak se má mladý muž oblékat, a příliš málo tím, jak by se měl chovat. Je pravda, že ti, co neumí anglicky a tudíž si nemohou přečíst podobné rady na GQ.com nebo na The Art of manliness jeho články jistě ocení, protože podobný, česky psaný zdroj snad neexistuje. Možná až na speciální vydání Módní bible časopisu ForMen. Ale gentlemana by mělo zajímat především chování. Vzít si do Opery smoking nebo černý oblek s motýlkem a nosit čisté boty a čistou košili totiž není gentlemanství, ale základní slušné vychování. Tím samozřejmě nechci říct, že se Pavel neumí chovat, a doufám, že mě po přečtení těchto řádek nezačne nenávidět ;)
Myslím, že toto dobře vystihuje Pavel Králíček, který se na svém blogu Pravý gentleman až příliš zabývá právě tím, jak se má mladý muž oblékat, a příliš málo tím, jak by se měl chovat. Je pravda, že ti, co neumí anglicky a tudíž si nemohou přečíst podobné rady na GQ.com nebo na The Art of manliness jeho články jistě ocení, protože podobný, česky psaný zdroj snad neexistuje. Možná až na speciální vydání Módní bible časopisu ForMen. Ale gentlemana by mělo zajímat především chování. Vzít si do Opery smoking nebo černý oblek s motýlkem a nosit čisté boty a čistou košili totiž není gentlemanství, ale základní slušné vychování. Tím samozřejmě nechci říct, že se Pavel neumí chovat, a doufám, že mě po přečtení těchto řádek nezačne nenávidět ;)
Všem ale zjevně uniká, že gentlemana nedělají šaty, ale především dodržování mravních hodnot, takt, slušné vychování a řada dalších a dalších vlastností, které jsou opomíjeny. Na takového gentlemana jsem narazil třeba v románu Dobrodružství Halkyony Elinor Glynové, který napsala v roce 1912. Ano, vždy byl upravený a vypadal dokonale. Ale pravá podstata jeho gentlemanství byla jinde. Když se o něj po úraze starala vulgární, nevzdělaná, ale bohatá (a rozvedená) Američanka, lstí z něj vymámila zasnoubení. I když miloval mladou, krásnou a kultivovanou Halkyonu, nechtěl vzít svůj slib zpátky, protože by to bylo nečestné a smiřoval se s tím, že bude připoután k příšerné podlé ženské. Nakonec však vše dopadlo dobře, Američanka snoubení zrušila a vzala si nějakého burana, se kterým měla milostný poměr navzdory svému zasnoubení. Nebo Matthew Crawley a Lavinia Swire ve druhé řadě Panství Downton.
Pokud vám stále není jasné, o čem mluvím, podívejte se na úvodní scénu filmu Konec starých časů. Prvorepublikový velkostatkář a zbohatlík Stoklasa má vše, co by si mohl přát. Bohatství, drahé oblečení, obě jeho dcery mají vlastní vychovatelku (ta starší dokonce francouzskou) a bydlí na zámku, o jehož koupi tolik usiluje. Takže z dnešního pohledu je vlastně gentleman. Ke štěstí mu chybí jen dlouhá řada předků. Ale ne, Stoklasa je buran. Dcerám tyká, lokajům vyká, pro poštu si chodí sám a u stolu žere jako prase. Chtěl by být šlechticem (tedy dnešním "gentlemanem"), ale zdaleka na to nemá. Sice si žije v přepychu, ale chybí mu vychování, takt a vystupování. A to, že pro svoje přátele uspořádá hon v někdejších hraběcích lesích, mu stejně nepomůže. Služebnictvo jeho vulgární chování dávno prohlédlo a tak k němu nemůže chovat úctu jako k někdejšímu majiteli panství.
Gentlemanů a rad, jak se jimi stát, jsou plné časopisy a internet. Gentleman totiž nenosí tohle, ale pouze tamto. Vždycky je to jen o tom, co má gentleman nosit. Spíše bych čekal, že budou radit, jak se chovat za různých okolností, jak v tramvaji, v obchodě nebo vůbec na ulici, jak držet příbor, jak napsat dopis (dobře, třeba e-mail nebo zprávu na facebooku), kdy a jak používat telefon a jak se kultivovaně vyjadřovat… Vždyť většina lidí neumí ani po tom chodníku jít jako člověk. Pletou se vám pod nohy a táhnou se všude jako při zombie walku. O tom, že se chodí vpravo, asi nikdy neslyšeli. V tramvaji si nejvíc lidí stoupne mezi dveře nebo ke cvakátku na lístky. A neuhnou. Zastavují se na schodech nebo uprostřed frekventovaných chodníků, takže musíte také zastavit a obejít je. Tím, že muže navlečete do elegantního oblečení, z něj gentlemana neuděláte, pokud nezná ani základní pravidla slušného chování.
O tom, jak se většina lidí chová v restauraci, bych mohl založit nový blog jenom na toto téma. My Češi jsme povětšinou burani. Namísto aperitivu si dáváme presíčko nebo latéčko (popřípadě pikolo), žereme jako prasata, neumíme správně používat příbor, nevíme co dělat s ubrouskem, nevíme proč je sklenice vpravo nad nožem a proč tam má zůstat, používáme hygienicky balená párátka u stolu pak je i s obalem hodíme do zbytků jídla, které navíc rozmažeme po talíři jako svině tak, aby kus ulpělo i na ruce obsluhujícího číšníka. Nemáme-li nevychované spratky, kteří nemají v restauraci co dělat (jedna válečná flotila kočárků vedena militantními matkami už jeden podnik dokonce zlikvidovala), exhibujeme svými psy. Po tom všem, co jsme v restauraci předvedli, nedáme spropitné, a ještě si zanadáváme, jak byl ten číšník arogantní, protože se na nás neusmíval, zatímco náš zasranec běhal po stole a rozbíjel nádobí. Než bychom ve Slavii zaplatili pět Korun za šatnu, zabereme ve dvou stůl pro šest, abychom si na prázdné židle mohli odkládat kabáty, šály, svetry a zavazadla. A nejhorší je, že dělník i ředitel velké společnosti se u stolu často chovají naprosto stejně - nemají žádné vychování. Jen se liší svým oblečením a ti poslední jmenovaní si myslí, že jejich peníze je k jejich chování opravňují. Úspěšní lidé kdysi dbali na své chování a vzdělání. Ale kde že loňské sněhy jsou!
Gentleman byl kdysi jen urozený muž s dlouhou linií předků, vzděláním a společenským vystupováním. Pak se výraz začal používat i pro zbohatlíky z řad měšťanů, kteří šlechtu napodobovali. Dnes už je to kdejaký buran, který k penězům přišel a koupil si drahou garderóbu, protože na nějaké způsoby se dnes už nehraje, všechno je přežitek. Šlechtici už dnes skoro nejsou, ale když už chceme výraz gentleman používat, tak ať se ten gentleman umí chovat a ne jen dobře naleštit svoje rámovky. K tomu, abyste se stali gentlemanem, nestačí výstroj z luxusního obchodu, za gentlemana mluví jeho činy a chování. Dobrého člověka prý poznáte podle toho, jak se chová ke svým podřízeným nebo osobám níže postaveným. Spousta lidí si totiž myslí, že když vydělávají spoustu peněz, jsou něco víc. Ne, nejsou. Když zabalíte hovno do zlatého papíru, stejně bude pořád smrdět.
A co na to ženy? Na jednu stranu by většina žen chtěla gentlemana, na druhou stranu jsou příliš emancipované na to, aby gentlemana opravdu dokázaly přijmout. Nechovají se tak, aby v mužích galantní chování vzbudily, a často neví, co si v takových případech počít. Na pomoc z kabátu nečekají, a když jí jej chcete pomoct obléct, neví jak do něj vklouznout. Neví, že se nemají hrnout do dveří, ale zpomalit, abyste ji předběhli a dveře za ni otevřeli. Neví, že mají chodit po mužově pravici, v restauraci si sednou na místo, kde by měl sedět muž, a že když jí nabídnete místo v tramvaji, že nemá donekonečna odmítat a vést proslov o tom, jak skvěle se jí stojí. A samozřejmě muži buďto vůbec neví, jak se chovat nebo je jim to jedno. Anebo to ví a žena, které je to fuk, je akorát uvádí do rozpaků. Ne, etiketa a společenská pravidla tu nejsou od toho, aby nás omezovala. Jsou tu naopak od toho, aby nám ulehčovala život ve společnosti; aby každý věděl, co má dělat, a jak se má kdy zachovat.
Celé to má ale i kladnou stránku. Muži o sebe začínají dbát, začínají se zajímat o dobré oblečení a upravený zevnějšek všeobecně, a nečekají na to, jaké oblečení jim koupí maminka, přítelkyně nebo manželka. Čím dál měně lidí se mě ptá, jestli jdu do divadla, když si obleču blazer, skoro nikdy teď neslyším nic o tesilkách nebo jestli mám ty polobotky po dědovi a knír už téměř neevokuje pedofila.
Nemám ale rád, když mně někdo nazve "gentlemanem", přičemž tím chce vlastně říct "sluší ti to, jsi elegantně oblečený", v překladu "všiml(a) jsem si, že na sobě nemáš džíny, triko s potiskem a šusťákovku jako všichni ostatní."
Oblečení je samozřejmě také součástí etikety a společenského vystupování a to, když je někdo oblečený jako prase je stejně hloupé, jako když se tak chová. Ale uvědomte si, že cylindr a vycházková hůl z vás gentlemana neudělají. Je třeba začít u vlastního chování.